Zkušenosti

„Zažila jsem příjemné pocity „beztíže“, bezpečí, svalového i psychického uvolnění, zkrátka príma. Cítím ve svém těle uvolnění. Navíc je to bezpochyby jemná a přitom velmi účinná metoda pro vyrovnávání psychických „nedostatečností“, zvláště pro děti a mladé lidi.“
~ Marie, nar. 1949

„Pro mě to byla moc příjemná a velmi hluboká zkušenost. Přišla jsem na terapii stažená a se spoustou opakujících myšlenek na událost, co se mi nedávno stala. Během hodiny, jako bych se díky Markétčině přítomnosti a citlivému vedení poskládala do vnitřní celistvosti. V těle se uvolnily věci, které jsem ani nevěděla, že tam jsou – jako by někdo stisknul tlačítko „reset“ do původního nastavení. Dokázala jsem pustit věci, co jsem držela v hlavě před terapií, cítila jsem se vyživená zevnitř – lehčí, šťastnější, očištěná a hlavně v bezpečí sama se sebou. Ležela jsem po ošetření ještě hodinu a půl sama – zažívala pocit bezpečí, nechávala zážitek doznít a prostoupit celé moje tělo. Bylo to jako by se uklidnil nervový systém a já mohla najednou hbitěji a bez filtru reagovat na vše, co se děje kolem. Z celého srdce za tento zážitek a zkušenost děkuju.“
~ Tereza R., 37 let

„Na terapii jsem šla hlavně z toho důvodu, abych se dostala víc k sobě, abych poznala to, co se uvnitř opravdu skrývá. V začátku ošetření mi bylo opravdu krásně. Cítila jsem se uvolněná, nevadil mi žádný pohyb, hodně jsem byla ve svém těle a když přišly myšlenky na něco jiného, brzy jsem se opět vrátila k sobě. Byl to pro mne osvobozující pocit, nemusela jsem nic dělat, jen vše plynulo …
Když jsem byla pod vodou, cítila jsem, že umírám, že mě voda nese a mně vůbec nevadí, že tomu tak je. Nebyl to pocit, který mi byl nepříjemný, ale právě naopak, šlo o smíření. Druhý pocit, který jsem měla, byl, že se nacházím v prenatálním období v bříšku. Krásný zážitek.“                                                                                                            ~ Monika K., Praha

„Všudypřítomná teplá voda se stává mojí domovinou, obklopuje mne celou, halí, hýčká i objímá a dává zažít pocit klidu a spočinutí. Cítím, jak plynu, vznáším se v bezčasovosti a prožívám blaženost. Každý dotek, každé protažení, každá bolest mě naplňují soucitem se sebou samou. Podléhám a uvolňuji se do přítomnosti. Obnovuji důvěru v přítomnost i v pevnou náruč. Cítím se v bezpečí. Splývám s vodou a plný dech mne naplňuje radostí. S lehkostí a radostí se nořím do svých hlubin. Žasnu z toho, co nacházím… Slzy vděčnosti mne zaplavují nad krásou žití i bytí. Jsem naplněna. Jsem nasycena. Jsem. Oslavuji lehkost i volnost na těle i na duši. Jak osvobozující … Děkuji.“
~ Soňa, 42 let

„Vodní terapie pro mě byla hlubokým zážitkem na mnoha úrovních. K vodě mě to táhlo od nepaměti, jsem takový vodní živočich, ráda se nakládám do horké vany, plavu v bazénech, relaxuju ve vířivkách, otužuju se v jezerech a řekách nebo se procházím v dešti. Zároveň jsem několik let žila na pobřeží Baltu, od moře doslova co by kamenem dohodil, a sžila jsem se s jeho rytmem, příboj mi byl neustálou melodií všedních dní. Kdybych byla ptákem, stala bych se kormoránem – obdivuju jejich vlétání pod hladinu, když loví, vypadají při tom, jako by se nořili do podsvětí. Kdybych byla pohádkovou bytostí, byla bych mořskou pannou. Studovala jsem estonský folklor a vodní bytosti v něm, takže můj vztah k vodě se promítl i do akademické sféry.
Tohle všechno zmiňuju, protože každý z těch střípků byl součástí mého zážitku. V průběhu se má fantazie probouzela čím dál víc. Chvíli jsem byla mořskou pannou, chvíli lovícím kormoránem, tu se ve mně ozýval stesk po přímořském dlení, tu jsem byla obětí vodníka v českém rybníku a polykala pomyslné andělíčky. Zároveň jsem se po celou dobu cítila objatá bezpečnou náručí, které jsem důvěřovala, a tak jsem si mohla dovolit neohroženě snít, třebaže se moje snění dotýkalo i takových témat jako topení, podsvětí a život po životě. Na druhou stranu byly i chvíle, kdy jsem si připadala jako tvoreček poklidně plovoucí v plodové vodě, anebo naopak jako žena, která se chystá porodit v doprovodu vodní duly.

„Vodní terapii jsem si zamilovala a tak chodím pravidelně. S prvními terapiemi jsem se dostala „domů“ a objevila dávno ztracené cítění. Navíc jsem vodní tvor, takže jsem se opravdu napoprvé cítila, že bych tam pod vodou zůstala klidně navěky. Byl to i šok, protože po strastech pozemského světa s trochu hrubšími konturami než je měkkost vody jsem si odvykla na svou jemnost a cit, které se tím probudily. Mnoho věcí se mě další měsíce dotýkalo, pociťovala jsem, co mě v nitru dojímá. Život je takhle ale mnohem živější – nebo možná – teprve živý. Část mě, která byla mrtvá (dobře, jen spala) je nyní živá. Není to vždy lehké – ale je živá.

Pokaždé se ráda vracím do prostoru na hladině, pod vodou, v bezpečné náruči a krásném plynutí, které tak miluji. Uvolnění a lepší pocit v těle mi přetrvává většinou 3 dny potom. Přicházejí i další objevy. Naposledy mi vodní terapie pomohla dostat se do těla a vypnout hlavu. Po nějaké době prostě cvak. Vypnuto. A že vypnout hlavu v mém případě, kdy ji výrazně ovládá-al vnitřní kritik a cizí názory a hlasy, léčivý a velký fakt je. V navazujících týdnech jsem jen nadšeně objevovala své nové dovednosti a všímala si, které svázanosti a omezení zmizely. Najednou přišla jiná perspektiva, kterou nevím, jak jinak bych prolomila.
Na vodní péči mám ráda, že zasahuje do všech rovin. Tělesné, psychické, duševní, duchovní, emoční. A díky tomu dokáže dělat i malé velké zázraky. A kdo slovo duše, emoce a duch ve slovníku nemá, nevadí, rozvolnění kloubů a svalů je samo o sobě dostatečně báječné.